Slider

myšlenky

studium

knihy

jak projít zkouškou dospělosti

2020/11/18

 Malý disclaimer : tento článek neobsahuje žádné zázračné tipy a triky, které stačí jednou dvakrát zkusit, a pomůžou každému se za hodinu naučit třicet otázek. Nemám patent na rozum a upřímně, žádný univerzální způsob učení neexistuje. 

Maturita byla zvláštní zážitek. Vždycky mi přišlo divné, že se jí přezdívalo zkouška dospělosti - co je na pár testech a ústních zkoušeních tak dospělého, co jsme doteď nezažili? Co je na naučení se tolika stran textu dospělého? Nějak mi to nedávalo smysl. 

Teď, skoro půl roku po maturitě, už to vidím zase z trochu jiného úhlu. Samozřejmě na té samotné zkoušce není nic extra převratného, důležitý je spíš ten samotný proces, který k ní vede. A právě tenhle předmaturitní proces je ta těžká, emočně a intelektuálně vyčerpávající zkouška.


Výběr předmětů 

V listopadu v maturitním ročníku jsme dostali papír, ve kterém jsme měli definitivně zaškrtnout předměty, z kterých budeme skládat zkoušku. Dva roky předtím jsme si volili profilové semináře, které nás měly právě k tomuto rozhodnutí dovést, jenže všechno začíná daleko předtím, dva roky je žalostně krátká doba na to, vybrat si zaměření na celý život.

Tady je klíčová věc sebepoznání, které samozřejmě nikdy není dokonalé. Ale je naprostá blbost maturovat z něčeho, co ti "dá maturitu zadarmo", když to k ničemu nevyužiješ, stejně jako plýtvat vlastním potenciálem na matematiku, protože to chtějí rodiče, místo toho, aby ses realizoval například v psychologii, která ti dává smysl a jde ti. 

Doba výběru předmětů si tedy přímo říká o nějakou sebereflexi. Co mi jde? Co chci studovat dál, budou mi ty předměty k něčemu? Budou se mi hodit k přijímačkám na vysokou? Co mě baví a o čem se chci dozvědět víc? 

Co je důležité, je oprostit se očekávání ostatních - rodiny, učitelů, kohokoli, kdo si myslí, že má o tvém životě lepší představu než ty sám. Jako dospělá osoba musíš převzít zodpovědnost za svůj život - bude to těžký, bude to bolet, možná tě to bude stát pár hádek a slz, ale když to ustojíš, nakonec tě to osvobodí. A není nic horšího, než celý život dávat za vinu ostatním, že ti podsouvali svou představu o tobě tak moc, že jsi ji převzal a nedělal jsi to, v čem vynikáš a o čem víš, že tě bude naplňovat.

Pomodoro technika, cvičné testování, flashcards...

Teď, když máš předměty vybrané, už stačí jenom sehnat/vypracovat otázky a naučit se je. Na internetu je spousta videí, která radí, jak se na maturitu co nejlépe připravit, jak si udělat strukturovaný plán, jaké jsou nejefektivnější metody opakování, jak narvat co nejvíc informací do hlavy za co nejméně času...

Neříkám, že to jsou nesmysly, hodně těchto videí mi opravdu pomohlo. Jenže, co je opět alfa a omega, musíš nejdřív poznat sám sebe. Co na tebe funguje, jestli se líp soustředíš ráno nebo večer, jestli jsi produktivnější, když si děláš pravidelné pauzy po krátkých intervalech učení, anebo když pracuješ několik hodin v kuse... Školský systém, který nám spolehlivě ukazuje, že se často stačí na test naučit o přestávku před hodinou, v tomhle prostě selhává, a většina ne tak uvědomělých studentů prostě neví, jak se učit efektivně. 

Což byl taky můj případ, haha.

V době, kdy tenhle článek vychází, je korona, stejně jako v době, kdy jsem maturovala. Což je dost velký nápor na psychiku sám o sobě. Nicméně tahle domácí izolace poskytuje ideální prostředí pro to zkoušet metodou pokus omyl, které způsoby učení fungují, a které ne, nebo jaký styl poznámek je pro tebe nejlepší. Teď je na to nejvyšší čas, jak metaforicky, tak doslova.

Motivace

Proč maturuješ? Proč je to pro tebe důležité? Proč se na to nechceš vykašlat a jít radši pracovat k pásu momenty, kdy si to budeš říkat, pravděpodobně nastanou, takže je lepší mít sám pro sebe přichystanou odpověď

Najdi smysl toho, proč děláš to, co děláš, a proč se o to snažíš. Když budeš některé věci obětovat, ale zároveň ti to bude dávat smysl, bude to mnohem snesitelnější. Udělej si moodboard toho, čeho chceš dosáhnout, napiš na papír charakteristiku osoby, kterou se chceš stát... Opět, zase musíš zjistit, který způsob motivace je pro tebe nejsilnější a nejlepší. 

Zkouška samotná

I když uděláš pro to, abys tam šel připravený, hodně, večer před maturitou možná budeš mít pocit, že nic neumíš, že jsi měl dělat víc, že musíš dohnat spoooustu věcí,... Takže nebudeš spát, místo toho ti srdce málem vyskočí z těla, budeš se třást a donekonečna číst otázky. Největší experti včetně mě, haha si je dokonce nesou i do školy, aby se "naučili" poslední střípky informací deset minut před tím, než přijdou na řadu. Pravděpodobně to jsou pozůstatky ze starého dobrého učení se o přestávku před zkoušením.

Tohle je naprosto zbytečná věc, akorát tě to rozhodí a splete - třeba když se učíš těsně před zkoušením starověký Řím, ale nakonec si vytáhneš starověké Řecko. 

Kdybych mohla maturovat znovu, rozhodně bych netrávila tolik času před zkouškou s ostatními maturanty. To, že se všichni navzájem ujistíte, že nic neumíte, je sice uklidňující, ale poslouchat najednou občanku, chemii a fyziku, když maturuješ zrovna z češtiny, je pak matoucí a v soustředění to moc nepomáhá. 

Takže pokud můžu jako jednu konkrétní věc v tomhle článku doporučit, je chodit na zkoušku s opravdu malým předstihem - nepochytíš tak nervozitu od ostatních. Raději si uvař uklidňující čaj (třeba levandulový je super, nebo různé bylinkové uklidňující směsi) a večer a ráno před maturitou se věnuj něčemu úplně jinému než učení a snaž se co nejvíc zrelaxovat.

---

Jak jsem říkala, nejdůležitější a nejvíce vypovídající je období před maturitou, takže to, jak dopadne samotná zkouška, je víceméně jedno. Pokud máš čisté svědomí, že jsi udělal vše, co jsi mohl, není se čeho bát, nějak to dopadne vždycky.

A tady je pár střípků z mého předmaturitního období jsou mimochodem uložené ve výběru "muggle studies" na mém Instagramu, které probíhalo rozhodně více jako omyl než jako pokus, ale i tak mě hodně obohatilo a zocelilo.


Všem letošním maturantům držím palce. Vytřískejte z toho období všechno, co můžete, a nenechte se semlít! Přece vás neporazí nějaký kus papíru.



sbohem, instagrame

2020/10/13

 Tak, a je to venku. Jsem totiž tak trochu závislá.

Na pitomým nekonečným hledání inspirace. Na hledání nových a nových memů. Na srovnávání se s ostatními. Na malé pravidelné dávce dopaminu, která je vykoupená hodinami sebetrýzně.

Jsem dost dobrá? Jsem dost originální, jsem dost svá? Jsem dost hezká? Nejsou moje fotky moc fádní?

Vtipný je, že jsem žádný z těchto pocitů nezažívala tak silně do setkání s jednou influencerkou, která byla mým vzorem od nějakých dvanácti (jo, Teri). Nebyla taková, jako na Instagramu - byla ještě charismatičtější. Vážně nevím, co se v tu chvíli stalo, ale od té doby (může to být tak týden) už Instagram neovládám, ale on začal ovládat mě.

Já totiž závidím.

Když někdo mluvil o závisti na Instagramu, nikdy jsem to nechápala, nikdy, vážně nikdy jsem nezáviděla a smála jsem se tomu, jak je to hloupé a povrchní, když bývalé spolužačky pomlouvaly známé blogerky a jejich "snové" životy. A co dělám teď? Totéž, čemu jsem se vysmívala (kromě toho pomlouvání, to nepraktikuju). Možná to bude zjištěním, že ne každý samozvaný influencer neumí nic než plytké reklamy, které nedávají smysl. Možná jsem pořád v šoku z toho, že někdo, koho jsem ve třinácti nekriticky adorovala, vážně existuje. Možná jsem se nepřenesla přes to, že se někdo může takhle změnit k lepšímu, a že bych to vlastně chtěla taky. Což je na jednu stranu skvělá motivace, ALE která končí tehdy, když mě srazí na kolena komplex méněcennosti.


Od té doby jsem mohla narazit na kterýkoliv profil a instantně se cítit blbě. Že toho nedělám dost. Že nejsem dost nezávislá. Že nejsem dost chytrá. Že nečtu dost knížek, že nepoužívám správné produkty, že neposlouchám správnou hudbu, že se obklopuju málo lidmi. 

Za pár let experimentování s tím, co na mou psychiku funguje, jsem zjistila, že pomáhá pohyb. Po hodině tance nebo józe se cítím líp (dlouhodobě, zvlášť díky viditelným malým pokrokům, z kterých pokaždé skáču radostí), ale co je hodina pohybu proti několika hodinám na mobilu? 

K tomuhle psychickému rozpoložení si přidejte frustraci z kroků vlády, a máme dokonalé podhoubí pro vznik zahořklosti typu "všechno se proti mě spiklo, proč jiní mají všechno a já ne, béé". Zní to p ř í š e r n ě, a situovat se do role oběti a být dál psychicky v háji se mi moc nechce teď jsem si vzpomněla na to své minulé zamyšlení o nových začátcích, sotva se zbavím problémů s jídlem a přijetím samy sebe, a vznikne tedy prostor pro oslnivý nový začátek, začne tohle, člověk by se na to vysral, ale se sinusoidovitým typem života jsem se smířila a vlastně to je i celkem fajn, jen dostat se z dolní amplitudy je někdy celkem oříšek. Být oběť je moc jednoduchý a vůbec ne šťastný. 

Někdy si říkám, jestli by nebylo snažší být stejně emocionální jako čajová lžička. 


Bylo. 

Ale už se zase pouštím do "kdyby", fuj, za to může Instagram, přísahám! Já nic!
 Občas prostě potřebuju ránu do hlavy, aby mi některé věci došly, a taky by neškodilo se to naučit a převzít zodpovědnost sama za sebe, a donekonečna se neutápět v neskutečnu (když už jsem jednou použila Harryho Pottera, využiju ho znovu; jak řekl Albus Brumbál : "Nestačí jen prodlévat v snách (tedy hloupém Instagramu) a zapomenout žít, Harry."

Nestačí prodlévat ve snách a zapomenout žít, má milovaná pisatelko tohoto článku.

Nestačí prodlévat ve snách a zapomenout žít, drahý človíčku, jenž jsi dočetl můj výkřik do tmy.

ňjů begynyng

2020/09/25

 Za celou dobu, co piluji svůj psaný projev ( = od té doby, co jsem se naučila přetvářet svou fantazii na slova, tedy... už dlouho :) ), jsem si vytvořila lehký odpor k patosu a klišé.

Samozřejmě díky metodě pokus-omyl. 

Kolikrát jsem jenom zakládala nové a nové blogy s představou, že právě tenhle bude ten můj ideální "nový začátek", který mi dovolí zahodit všechny strachy mého "starého já" a všechno bude nové a růžové. Kolikrát jsem měnila vlasy v touze, že odteď teda budu nový člověk, že budu ta holka, to mé nebojácné alter ego, které je tak živé v mé hlavě. Párkrát jsem změnila školu a snila o novém začátku, o čistém štítu. Není to ani tak dávno, kdy jsem v podobném stylu přemýšlela i o vysoké - vysnila jsem si pražský život (který jsem tolik záviděla kamarádkám ze základky, které šly na střední do Prahy), dokonalé studium a nové lidi. Nové Já. 

No, a teď nastal čas toho mého vysněného "nového života". Ale přemýšlet o tom jako o něčem novém, naprosto odtrženém od všeho předchozího, se mi trochu příčí - a tady je proč.

Tyhle fotky jsou, myslím, z jednoho prastarého článku právě o změnách, jakými jsem prošla, a které ze mě udělaly "nového člověka". Ať žije recyklace!

Okolnosti, kterými si procházíme, tvoří nás jako celek.
Každý si něčím prošel, a to něco ho nějak změnilo. Změnilo. Nepřetvořilo v někoho nového - minimálně ne v nikoho, koho by ten člověk už neznal (jen na tuhle svou stránku možná zapomněl nebo ji neobjevil, ale byla v něm). A z nynějšího pohledu mi přijde trochu zvláštní se zbavovat "minulého Já", protože to je konec konců naše součást. Bez ní bychom teď nebyli takoví, a "nové Já" by nebylo "novým Já".

Ty slavné nové začátky se často vrací do starých kolejí.
Jednak proto, že mozek je líný, a zvyknout si na nový řád stojí nemalé úsilí. Ale to asi říkat nemusím, to je všeobecně známý fakt. Taky za tím může stát jednoduše duševní nepřipravenost či strach se odstřihnout od komfortní zóny toho, co známe a co nám fungovalo doteď. Vlastně po čase křečovité snahy "být nový" přijdeme na to, že částečně nechceme být noví, že nám to nedává smysl.

Což je naprosto v pořádku, protože každý potřebuje bezpečný přístav. Ale pokud ho nemáme sami v sobě, vracíme se k zajetým kolejím. Proto je tak strašně důležitá tolik omílaná sebeláska a sebedůvěra. Jde ruku v ruce se změnami, jen se musíme snažit - jen chtít nebo si přát nestačí.

Měníme se pořád.
Oujé. Stejně jako jsem psala a žila jiné věci v osmi nebo ve třinácti, budu asi psát a žít jiné věci v pětadvaceti nebo padesáti. Nebo minimálně jiným způsobem, změní se mi trochu pohled na svět. A tak je to v pořádku! A raději budu mít jeden konzistentní smysluplný a bohatý život, než spoustu malých jepičích instaživůtků ohraničených velkolepými hesly a fotkami a s veškerými patetickými kulisami.
Ukradeno z mého oblíbeného filmu Věčný svit neposkvrněné mysli :) S mým článkem ten film opravdu souvisí, však uvidíte - pokud chcete.

No, a teď nastal čas mého vysněného "nového života".  Jak se zpívá v jedné chytré písničce s velice težkým textem, lajf is lajf. A v rámci zákonu zachování energie by asi i bylo výhodnější neplýtvat energií na fabulování vééélkých životních předělů a prostě žít. A prožívat. 

P.S.
Jak vidíte, patosu jsem se nakonec úplně nevyhla, pardon! :) 

P.P.S.
Neříkám, že přechodové rituály nejsou důležité! Jen poukazuji na přemíru potřeby "nových začátků" a "čistých štítů".

jdu na fhs aneb co ze mě, sakra, bude?

2020/09/04


Fakulta humanitních studií. Fakulta hledající smysl. Fakulta Honzy Sokola.

FHS - má vysněná škola, první volba. touto jednočlennou větou jsem si právě podle většiny človíčků určitě vysloužila jednosměrný lístek do Bohnic

Nepatřím k lidem, kteří by při narození prošli jakýmsi osvícením a přesně věděli, jaké je jejich životní poslání a vysněná (ne)kariéra. Nebo možná ano, ale během devatenácti let se mi na to podařilo  úspěšně zapomenout. Taky nepatřím k lidem, kteří se vyžívají v plánování svého života (může se to vůbec podařit?), a děním okolo mě proplouvám, jak se říká, "na punk". 

Při výběru vysoké školy jsem sem tam prohodila, že se bojím úzké specializace. Vždyť to přece zavírá tolik dveří a osekává pohled na svět, a toho mi bylo líto, zvlášť když jsem si nebyla jistá oborem, na který bych se chtěla zaměřit. Což se nesetkalo zrovna s pochopením, protože na zaměření jsem měla dost času na gymplu a vysoká přece je o úzké profilaci. Navíc můžu mít vedle studia koníčky, takže mé obavy ze specializace jsou neopodstatněné.

A pak jsem přišla (po dvou rocích, co jsem se s FHS seznámila, a po dvou absolvovaných dnech otevřených dvěří, ze kterých jsem odjížděla naprosto nadšená) s definitivním řešením - FHS je škola pro mě. A hned následovala otázka :

CO Z TEBE BUDE?

Některým skeptikům (ahoj, tati a babi) jsem se pokoušela výstup trochu zkonkrétnit, pokud vypadali na to, že mému přání a myšlence školy porozumět nemíní. Pro některé zvědavce (ahoj, učitelko francouzštiny) ze mě bude nepoužitelný humanitně vzdělaný lajdák, který si to po škole pomašíruje rovnou na pracák. A pro některé podporovatele (ahoj, mami) si rozšířím zorné pole, porozumím světu a postavím si pevné základy pro další studium i neakademický život.

Nevím, co ze mě bude. Nevím, kdo ze mě bude. Nevím, jak velký vliv na to bude mít škola, a jaký další prosté tři roky života. Nevím, a jsem s tím naprosto spokojená.

Ale mám pocit, jako bych konečně začala přebírat otěže svého života a dělat si to tak nějak podle sebe a jé, cliché is cominnn! . Sice ne úplně, stále mám pořádně daleko k finanční nezávislosti a tak dále, hih, ale tohle rozhodnutí mi dává větší pocit svobody, než kdy dokázaly barevné nebo ultra krátké vlasy.

A to už je co říct.

prázdno

2020/06/16

Poslední maturitní zkouška za tebou. Sbíháš schody tak rychle, jak to deseticentimetrové podpatky dovolí. Nedochází ti, přestože si to říkáš a víš to, že je to vlastně naposledy, co z těch schodů jdeš. A čekáš lepší zítřky. Jenže narozdíl od všech předchozích pátečních odchodů je právě tenhle tak nějak definitivní a ty lepší zítřky s sebou výjimečně nenesou stín pondělního návratu do lavic. 

Na hodinkách ti přistane žlutá beruška - vygooglila jsem si ji, prý by to mohla být harmonia axyridis, slunéčko východní.

"Vidíš? To jsou ty lepší zítřky."


Přijdeš domů. Všude leží papíry, poloprázdné šanony (při jejichž koupi v mysli hrála vážná myšlenka, že tentokrát se opravdu budeš učit poctivě a ty šanony tomu určitě pomohou), obaly od čokoládových bonbonů. seznamy otázek, narychlo naškrábané poznámky.

Co teď s tím vším? Imperátor vší Rusi,  Blues pro bláznivou holku, La Suisse, emfyteuze a kolonizace, Máj, chán Asparuch, Les régions et villes francaises, posloupnost Přemyslovských panovníků, ab urbe condita - většina znalostí postavila perfektní kopii Maginotovy linie. Minimálně v abstraktní rovině, v té materiální rozhodně ne, poněvadž dostat se přes ní na druhou stranu pokoje představuje vážný problém.

Zkouška dospělosti (nervů) hotová. Přijímačky na vysokou úspěšně složené. Bella ciao, a nemáš najednou co dělat. Respektive máš všechno, všechen čas.

Ale je tu to podivné prázdno.

Není špatné, je jen nezvyklé. Zvláštní. Ještě jsme se pořádně nestihli skamarádit.

ošklivé káčátko

2020/05/12

Za impuls k napsání tohoto vděčím úžasně talentované Sáře Báchorové a její knize An(n)a. Děkuji. Opravdu.

Ráda o sobě tvrdím, že mám syndrom ošklivého káčátka. A taky ráda tvrdím, že je to všechno za mnou a píšu novou kapitolu. Že už mám čistý štít. Pravda je, že zrovna za touhle kapitolou nejde ta tečka udělat lehce, nechce se jí jen tak odejít. Vyšumět. Žádné „Zavřete oči, odcházím.".

Tahle epizodka se postará, abyste při odchodu měli oči dokořán a pěkně si to užili.

Pamatujete si, co to odstartovalo vám? Vždycky to je komplexní záležitost, proto je život taková sranda (neironicky!), u mě to zapříčinilo to, že v mé rodině byli upřednostňováni kluci, bratranci. Prostě jenom proto, že byli kluci. Tak jsem potlačila svou dívčí stránku. K tomu jsem ráda jedla, přibírala jsem. Ale poslední kapkou, která to všechno odstartovala, byla malá, nevinná poznámka - kterých se koneckonců nastřádalo postupem let více, poněvadž co člověk (ne)chce slyšet, to mu nejvíce utkví v paměti. 

Fun fact : někteří lidé bývají citliví. Zvlášť když je jim osm let.

Bála jsem se mluvit s lidmi, bála jsem se oblékat to, co se mi líbilo, bála jsem se projevovat. Protože to jediné, co ostatní viděli, bylo přece moje břicho, to dá rozum. Schovávala jsem se za dlouhé vlasy, pytlovité mikiny. Bojovala jsem s jídlem, a přesto jsem nikdy drasticky nezhubla - díkybohu ve mně byla hluboko zakořeněná sebeúcta. Byť hodně zkroušená a maličká, ale byla tam. Ať to zní jakkoliv podivně, sama sebe jsem si vždycky vážila, měla jsem se ráda, nechtěla jsem si ubližovat - ale jen když jsem byla sama. Mezi lidmi jsem na to lehce zapomínala. A stále se občas přistihnu, že zapomínám, ale to už se děje jen vzácně.

Pak přišla kamarádka „deprese" - nevím, jestli to byla přesně ona, minimálně její blízká příbuzná. Ostatně, když jsem ten podivný stav později popisovala mamce, tak mi na to řekla jen toto : „No, tak to je deprese jako kráva.". Nejedla jsem ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem nemohla. Nefungovala jsem. Váha šla dolů, okolí začalo sázet komplimenty.

Trochu zvrácené, nemyslíte? Takhle v kontextu.



Stal se z toho nekonečný koloběh (něco jako středověký trojpolní systém, haha, prosím, oceňte dějepisný vtípeček). Ubližuju si, neuvědomuju si to, uvědomuju si to, snažím se najít cestu ven - a pak zase dokola. A zrovna teď jsem nejdál na cestě za konečným uzdravením, co jsem kdy byla. 

Ale stejně to je pořád se mnou. Když otevírám lednici, podvědomě zatahuju břicho. Když pozoruju lidi kolem, stále tiše obdivuju a uznávám „tlustší" holky než jsem já, které neřeší neexistující problémy a jsou šťastné. Když se přejím, stále se objevují myšlenky, které brilantně popisuje Sára ve své knize.  Byť jsou mnohem, mnohem slabší a snadno se jim ubráním. 

Fun fact : všechno to je v hlavě. A to, co hodně lidí klamně považuje za sobectví, sobecké není ani v nejmenším.

Myslím, že musím znít trochu hořce (většinou mám jiný tón, podstatně veselejší, omluvte to, prosím, ale stále ve mně doznívá An(n)a ). Taky v sobě pořád nějakou hořkost nosím - životy tolika lidí by byly tak jiné, kdyby se lidé navzájem k sobě nechovali jako dementi a měli k sobě úctu. Přemýšleli. Nebo jak se rádo říká v „ezokruzích", byli vědomí.

Je zarážející, kolik lidí si podobným procesem prošlo. A kolik stále prochází, jak „normální" je tohle šílené nastavení mysli. Děsivé. A rozhodně ne „normální", hezké, estetické nebo zdravé. Konečně, jak by se štěstí mohlo poměřovat v počtu trčících kostí, probrečených nocích, hodinách frustrace na Instagramu nebo marné touze po uznání a obdivu ostatních?